Lokálky nemusí jen dožívat. V Evropě vidíme, že mohou znovu dávat smysl
Na Rail Business Days se znovu otevřela otázka budoucnosti regionálních tratí. Chci říct jasně: odmítám jednoduchou logiku, že když trať dnes nefunguje ideálně, tak necháme ji pomalu dožít.
Regionální železnice není muzeum a nemá se udržovat jen ze sentimentu. Zároveň ale není fér ji odepsat jen proto, že stát, kraj nebo správce infrastruktury včas nehledali lepší provozní model, návaznosti, modernější vozidla nebo novou roli v dopravě území. Tento postoj je nutné znovu zdůraznit!
Právě tady podle mě začíná skutečná debata. Ne u otázky, co zavřeme, ale u otázky, co může daná trať ještě přinést lidem, obcím a regionu.
V posledních měsících jsem se proto zabýval dvěma zahraničními příklady: tratí Merano–Malles v Jižním Tyrolsku a rakouskou Mariazellerbahn. Ne proto, že bychom je měli kopírovat, ale proto, že ukazují důležitou věc: i regionální železnice, která vypadá jako problém, se může stát řešením, pokud ji někdo uchopí jako skutečnou veřejnou službu.
Merano–Malles je v tomto směru silný příběh. Trať dlouhá necelých 60 kilometrů byla v 90. letech utlumena a provoz na ní končil. Mohla zůstat jen vzpomínkou.
Jižní Tyrolsko ji ale převzalo, znovu otevřelo a postavilo její budoucnost na jiném přístupu. Nešlo jen o opravu kolejí. Změnilo se vlastnictví, odpovědnost, stanice, vozidla, řízení provozu i zapojení do širší dopravní strategie regionu. Z někdejší okrajové trati se stala páteř veřejné dopravy horského údolí.
Druhý příklad je Mariazellerbahn v Rakousku. Historická horská železnice spojuje St. Pölten, údolí Pielachtal a Mariazell. Na jedné části funguje jako každodenní dojížďková linka, na druhé jako spojení menších obcí a turistického regionu.
Její síla není v módní technologii, ale v systému. Někdo nejdřív pochopil, k čemu má trať sloužit a teprve potom řešil vozidla, takt, údržbu, tarif, značku a financování. Výsledkem je železnice, která není osamělou kolejí v krajině, ale součástí veřejné dopravy.
Chci proto otevřít debatu s kraji o pilotních projektech. Ne obecně, ale na konkrétních tratích, kde existuje šance vyzkoušet nový model, novou odpovědnost a lepší propojení železnice s potřebami regionu. Se Svazem cestujících ve veřejné dopravě jsme o tom na Rail Business Days už mluvili a máme vytipované první možnosti, kde má smysl začít.
Nechci české lokálky romantizovat. Některé tratě jsou dnes ve složité situaci a nikdo poctivý nemůže tvrdit, že všechno má zůstat tak, jak je. Ale stejně nepoctivé je říct, že jedinou odpovědí je útlum.
Budoucnost regionálních tratí nesmí být souboj romantiků s těmi, kteří by nejraději všechno škrtli. Musí to být seriózní debata o tom, jak udržet život v regionech, nabídnout lidem použitelnou dopravu a zároveň rozumně nakládat s veřejnými penězi. Evropské příklady ukazují, že to jde. Teď je čas hledat, kde to může jít i u nás.